Jdi na obsah Jdi na menu
 


Enotria

20. 2. 2010

…název trochu tajemný a u nás dosud není dostatečně známý…

… proto dávám  „nápovědu“ :

         Krom běžného názvu vinotéky - co taky pomůže určit oblast, opředenou pradávnou epochou  s dosud nerozluštěným písmem záhadných Etrusků a spojenou s kulturou méně vzdálenou, ale rovněž úžasnou: s renesancí, která dala světu umělce zvučných jmen jako jsou Michelangelo Buonarotti a Leonardo da Vinci. 

          A čtenáři jsou „doma“ i bez další  nápovědy – „chianti“… Ano, letos jsem se projela vinnou stezkou chianti  přes známé  střediska kouzelného Toskánska,  turisticky nejnavštěvovanější oblasti severní Itálie.

            

   Obrazek    Obrazek   Obrazek

           Enotria – „země vína“ – skutečně již dávní Etruskové tímto názvem označili rozlehlý kraj vinic, ke kterým se řadí i nynější Toskánsko. Kraj s rozlohou téměř 20 000 km2 tvoří deset provincií s městy , které není třeba představovat – Florencie, Lucca, Pisa, Siena, Voltera, Arezzo, San Giminano nebo přímořské Livorno a Ceccina. V péči vinařů se krajina zejména mezi Florencií a Sienou proměnila na úbočích kopců, pod dohledem tvrzí,  pevností  a hradeb kdysi nezávislých toskánských městských států na dnes již slavnou a vinařsky známou oblast Chianti, která je oficiálně uznaná velkovévodským dekretem  již od roku 1716.  A právě vína z této překrásné kopcovité oblasti mají oprávnění mít v názvu Chianti Classico a rovněž právo prodejní značky černého kohouta – gallo nero. Klasické chianti si právem vysloužilo označení d.o.c.g. – známku nejvyšší kvality vína této oblasti z produkce konsorcia Gallo nero. Typickým turistickým suvenýrem je buclatá láhev oplétaná lýkem , s obsahem prý nepříliš vysoké kvality…nemohu posoudit – ještě je plná.

                          Obrazek          Obrazek

                Ten kraj mi tak trochu připomíná podhorské oblasti u nás – i zde se na polích nejdříve urodí kameny,  a až z nich vyrostou zídky kolem terasovitých políček, půda vydá  úrodu obilí, nebo jako v Enotrii  – skvělého vína. Kdo chce blíže poznat  vůně a barvy Enotrie, měl by vystoupit z auta nebo autobusu a projít se touto nádhernou oblastí „po svých“ ,  nasát všemi smysly dech  hnědozemě v barvě sluncem pálené sieny, žluté odstíny dozrávajícího obilí, zelených vinohradů nebo olivových sadů, bohatě kvetoucích oleandrů a projít se po prašných stezkách lemovaných  štíhlými  sluncem provoněnými cypřiši , které tvoří nezaměnitelnou siluetu toskánské krajiny.  Dovedu si představit Bakcha, který s úsměvem, opíraje se o hůl z kořenů vinné révy, prochází kolem vinohradů…                       

 Obrazek

         Kdo nepoznal Toskánsko ze sedla kola, neuvěří, oč  je krásnější…(původně výrok ze sedla koně…J ). Na vinné stezce chianti řidiči cyklisty respektují, i když to není vyloženě cyklostezka, ale dle našeho značení spíše cyklotrasa. Ani jednou se mi nestalo, že by na užší místní silnici řidič netrpělivě troubil jenom proto, že musel za mým kolem přibrzdit – spíše naopak, mávali z otevřených  kabrioletů nebo oken aut a s úsměvem povzbuzovali a zdravili, občas i zatleskali v rytmu pedálů při nesčetných stoupáních toskánskými kopci…   Milé a příjemné, není se co divit v zemi, která dala cyklistickým nadšencům   Giro                     

   Obrazek   Obrazek

        Letošní dovolenou jsem  zahájila v nejkrásnějším městě renesance a moje  nevyléčitelně romantická duše očekávala Florencii probouzející se do kouzelného svítání, kdy první narůžovělé paprsky vycházejícího slunce něžně hladí vznešenou kopuli Duoma …

          Realita ? -  přinesla déšť a ve spojení s tlakovou níží neúprosně držela nad zemí neuvěřitelný zápach dosud nevyvezených kontejnerů,  plných víkendového odpadu, míchající se s puchem zaneřáděného nábřeží Arna. Kdo by ale také očekával první turisty již v pět ráno, kdy nábřeží hlídá několik carabinierů – zejména, když jsem si chtěla v blízkosti nejmenovaného konzulátu vyfotit sochu Garibaldiho, jenž podnítil politické sjednocení Itálie. Má snaha vylovit z brašny  fotoaparát, přinutila pozorné hlídače vyskočit z auta. Naznačila jsem, že chci jenom fotit sochu, ale po neurčitém posunku jsem se raději vzdálila – bez snímku…                                                                                   

        

Obrazek

       

          Na Ponte Vecchio již nastupovala četa metařů v doprovodu kropícího auta a protože pořád poprchávalo, rozhodla jsem se ve Florencii zůstat  i další  den a zamířila jsem do kempu poblíž Piazza di Michelangelo.  Z věhlasné vyhlídky je krásný panoramatický pohled na Florencii. Brzy ráno bylo náměstí moje – ale ne nadlouho. Skupinka Japonců   s nadšením obdivovala panoramu města, rušila soustředěný výraz Michelangelova Davida a mařila veškeré mé snahy vyfotit tuto dominantu Florencie bez osob, nadšeně se usmívajících do desítek objektivů kamer a fotoaparátů… Brzy nastupovali  prodejci suvenýrů, tím spíše, že déšť pomalu ustával a nebe slibovalo vyjasnění. Stan jsem stavěla již v suchu v příjemném prostředí kempu Michelangelo – málokdy se povede při pohledu ze stanu spatřit siluetu věže Signorie  a probouzet se  zvoněním zvonů v Duomo … Florencie mě zklamala v jediném, a to již podruhé – i přes dlouhé  čekání v  nekonečné frontě před galerií Ufizzi – nedočkala jsem se. Příště …

                                       

                       Obrazek             Obrazek

                                   

           Nejspíš je nutné zajistit vstupenky předem a nespoléhat se na štěstí nebo nezájem milovníků umění. Nabídnout záběry z  galerie by stejně nebylo možné – tak alespoň malá galerie  osobností, které se zasloužily nejenom o slávu města, ale italské renesance celkově. Odejít bez fota slavného mostu se zlatnickými krámky – to bych ve Florencii ani nebyla...

A nejen foto. Takhle třeba vidí Ponte Vecchio místní umělec.  

                                      Obrazek

        Později Florencie potvrdila své jméno – „kvetoucí“ a byla nádherně provoněná medovou vůní kvetoucích lip, které žlutě vystlaly cyklostezku směřující do Chianti. Město  plné umění dalo brzy zapomenout na ranní nepříjemnosti. Setkání s díly velikána Florencie - Michelangela, které Vás oslovují téměř na každém kroku , jenom potvrzují jeho jedinečnost – sochy i architektura, na kterou nemusíte čekat dlouhé fronty. Pro mne je  největším florentským umělcem, jehož dílo zůstává přístupné všem.

         

         Nemíním opisovat průvodce renesančními městy nebo  autoturistické itineráře. Popis památek a uměleckých děl by vydal za knížku ,   spíše vám nabídnu svůj pohled na tento   krásný kraj.

            Na cestu jsem si zaopatřila speciálku – turistickou mapu Toskánska ( Merian – vyd. 2006), která nabízí i průvodce s plánky měst. Pro cestování autem skvělá, ale – bohužel, pro kolo to chce mapu ještě podrobnější. Snažila jsem se vyhnout hlavním silnicím i za cenu nesčetných stoupání po vedlejších silničkách. Odměnou je pohled na toskánský venkov. Rok co rok vzrůstá počet rekonstruovaných usedlostí, které se mění na hotely a penziony pro nekonečné davy turistů. Většina z nich se zdržuje poblíž  měst, jen malé procento si zvolí toulky krajinou Enotrie.  Na kole jsem v polovině června v samém středu kraje Chianti potkala asi pět cyklistů, z toho jen dva „natěžko“ - cestujících volně s bagáží. Oproti doporučeným trasám krajem Chianti  jsem se odchýlila kvůli návštěvě Arezza, kam jsem nakonec nedojela. Rozhodnutí ovlivnila i skutečnost, že významnější silnice napojují na síť rychlostních komunikací, po kterých se na kole nesmí. Po opětovném  bloudění a hledání vedlejší cesty – použitelné i pro kolo, a tím spíše - že se blížil večer, jsem odbočila do údolí Vale Ambra, kde byl navíc avizovanej kemp. Byl to absolutně nejdražší kemp za celou dovolenou a nocleh pro 1 osobu s maličkým cyklostanem a kolo  stál 18 euro. To už je pak lepší bydlet za téměř stejnou cenu pod střechou… A vůbec, uvidíte – li cestou poutač na kemp, čtěte pozorně i dodatkovou tabulku, pokud vůbec nějaká je. Nezřídka je avizovaný  kemp, který je třeba vzdálen den cesty na kole, anebo je až u moře.  Zpět směrem na Arezzo jsem se už nevracela.

            Protože ochutnávky vína na kole v letním vedru můžou být docela nebezpečné, nemínila jsem cestou navštěvovat vinotéky v Rada in Chianti nebo Greve in Chianti, ale spíše jsem mířila do historických měst a center renesance – a této zvolené trase jsem přizpůsobila i časové dělení cykloputování.

                                                             

        Obrazek         Obrazek

       Světoznámé náměstí Piazza del Campo v Sieně mne vítalo nejen turistickým ruchem, ale i různými prodejními stánky tam, kde být neměly   – takže jsem ani moc nefotila. Navíc byl v Sieně dočasně zrušenej kemp, takže zbytek večera jsem řešila hledáním možnosti ubytování.  Poradili a pomohli v turistickém centru. V pondělí byla spousta památek zavřená, stihla jsem jenom výstavku soch,  malou  galerii s prodejní výstavou obrazů a alespoň vizuálně se pokochat atmosférou města. Bylo mi jasné, že večer se vařit nebude. Ale v klidu vychutnat nějakou toskánskou specialitu  na   náměstí v Sieně má také své kouzlo. Samotné se mi do věhlasné sienské vinotéky   nechtělo, tak jsem si dala od obsluhy ristoranta poradit, čím zapít večeři – po  horkém a dost namáhavém dnu byl nápoj chutný a správně vychlazený – co mi asi sedlo nejvíce…        

                                                           

        V devět večer jsem již byla ubytovaná v hostelu za přijatelnou cenu 13 euro, co bylo s předešlým kempem zcela nesrovnatelné. Vždy se  vyplatí   zastavit v turistických informacích, které jsou v každém městě nebo i turistickém středisku k dispozici nejenom radou, ale i mapkami okolí a plány měst. Ovšem je nutné počítat s delší polední přestávkou – obvykle je zavřeno od 11 – 16 hod. … nojo, „siesta“ ,  kterou občas obyvatelům středomoří závidím i doma…

                                                 

                                                               

        Cestou ze Sieny mne čekalo největší překvapení toskánské části dovolené – pevnost v Monteriggioni  se zachovalým opevněním a vnitřním městem, které je dodnes zcela funkční -  klášter přebudovali na hotel, zachovalé kamenné domky jsou trvale obydlené a jejich přízemí je využívané pro obchody se suvenýry a restaurace. Na nádvoří tvořícím  náměstíčko je funkční studna a nechyběla ani fontánka s pitnou vodou. V malém ale překrásném kamenném kostele Santa Maria di Assunta tiše zněl můj oblíbený gregoriánský chorál a já zde ráda v klidu spočinula. Netušila jsem, že je městečko tak kouzelné .  Objevování zachovalých hradeb a miniaturních, ale kouzelných zákoutí s kamenářskou i sochařskou výzdobou mi zabralo více času, než jsem předpokládala. Dodnes se v pevností konají rytířské templářské hry. Celý komplex si zachoval neopakovatelnou atmosféru a já byla o to více překvapená, jak málo informací lze o tomto místě sehnat  na netu. Pevnost sloužila již od 13. století jako záchytná a obranná bašta Sieny proti útočícím vojskům,  patrně i ve válce  s Florencií. Z téměř kruhového rozhledu musel být nepřítel zdaleka viditelný. Dnes se můžou návštěvníci pokochat krásnými výhledy do toskánské krajiny. Je na co koukat a zejména panoramatické pohledy z výšky cca 200 m n.m. prostě nelze neuložit na paměťové médium fotoaparátů nebo kamer …

                                                

       Obrazek           Obrazek

          Odpoledne jsem mířila za dalším skvostem   - San Giminano.  Kdysi jsem měla na prohlídku městečka pár hodin – v rámci zájezdu byla spojená návštěva San Giminana a Volterry za jediný den – a to bylo zoufale málo . Já sama jsem si udělala čas po dva dni na každé město – a zaslouženě! A déle jsem se mohla zdržet i v příjemné oblasti údolí  d´Elsa …

                                                                                                      

    Obrazek   Obrazek

  

          Legenda „věžatého“ San Giminana je spojená s počtem cca 70 rodových věží, ze kterých je dodnes  čtrnáct zachováno. Některé zruinovaly války a nesmyslné sousedské spory – vítěz pak soupeřovu věž obvykle srovnal se zemí. Patrně pomohl i dekret Signorie, dle kterého žádná věž nesměla výškou přesahovat tu její…Zachovalé opevnění a vstupní brány, piazza, kostely, paláce a freskami bohatě zdobená bazilika Panny Marie – to stojí za shlédnutí, i když výjezd do měst je vždy spojen se stoupáním s převýšením nejméně 300m. Nelitujte námahy – odměnou budou krásné prožitky  s renesančním uměním, které v Itálii dosáhlo svého vrcholu.

Příjemný a dobře vybavený kemp je v St.Luccia - asi 2 km od S. Giminana, jehož věžatou siluetu uvidíte  na obzoru jako na dlani.                                         

                                                  

                  Obrazek      Obrazek       

        Na Volterru jsem se moc těšila – pamatovala jsem si  hradby, katedrálu viditelnou z kempu a spousty starodávných památek, skutečně ještě z doby etruské a římské - včetně zachovalého amfiteátru, které jsem si kdysi mohla  večer  jen krátce prohlédnout. Za dne mě Voltera  okouzlila ještě více. Já se přímo vnořila do tajemných romantických zákoutí vnitřního města. Nejenom hradby a brány, architektura,   ale i kamenosochařské detaily –  vstupy tesané z kamene, oblouky portálů – snad každý jiný , tepaná klepadla – nenašla jsem stejné v celém městě. A také úžasná atmosféra sochařského sympozia umělců, odehrávající se na náměstí před Dumo…

Tenhle současný mladý sochař měl kolem sebe nejvíce diváků – třeba i Michelangelo Buonarotti by si dnes vzal na pomoc elektrickou vrtačku a brousek, anebo by tvořil úžasnou grafiku na počítači, převtělenou do nul a jedniček…

                                        

            

         Obrazek      Obrazek

        Pak už zbývala cesta k moři – rušnost silnice přes Ceccinu do Livorna jsem si pamatovala z předešlého zájezdu a na intenzitě nic neztratila – spíše naopak…uvidíte-li cestou tuto značku – znamená to, že cyklista může po rychlostní  komunikaci i na kole  - jinak by se asi do Livorna nedostal. Průjezd ztěžují stovky odstavených motocyklů a aut na krajnicích – všude, kde je přístup na pláže. Je lepší si naplánovat dojezd do Livorna a přejezd pobřežím mimo víkend – a to ještě nebyly prázdniny a dovolené … Silnice nepříjemně frekventovaná, jízda na kole dost nebezpečná , ale ohled řidičů byl neuvěřitelný. Na pobřeží se pak častěji setkáte s cyklostezkami, než ve vnitrozemí. Jsou pěkné, pohodlné a bezpečné ve srovnání i s jízdou  po vedlejších silnicích. Zejména kolem Cecciny i Pisy jsou cyklostezky přímo komfortní. Ale k moři je nutné nejdříve dojet – a provoz na italských silnicích je děsivý – zejména bláznivě i když bravurně jezdící motorkáři drze předjíždějící v kolonách a  deroucí se vpřed.

                                                    

     Obrazek  Obrazek

         

           Závěrem dovolené   jsem  se stihla podívat  na šikmou věž v Pise – pořád se naklání, ale věřím, že nikdy nespadne. Technicky mě zaujal postup „vyvažování“ a zatěžování zvedající se základové desky spojené s injektáží na zpevnění podloží, které na opačném konci pod váhou věže klesá  – ale zásahem ochranářů a stavařů se náklon věže povedlo zastavit a dokonce ji částečně narovnat – takže turisté se po několika letech mohou z ochozu pokochat pohledem na náměstí s Dumo a Baptisteriem …Pisa se nemůže chlubit  „Rajskými dveřmi“ Ghibertiho, ale i výzdoba kovových dveří v Pise je vysoce ceněná…

                                    

       Obrazek       Obrazek

        

       Tak trochu unavená turistickým ruchem  v centrech Toskánska – řešila jsem druhou část dovolené únikem na klidné pláže s perfektním koupáním … řekla jsem si, že využiji první trajekt, který bude z Livorna odjíždět – a on jel na Sardinii. Tento ostrov není pouze o čirém moři v modrozeleném spektru barev, piniových plážích , ale i o kouzelném vnitrozemí, kde se zapomněl čas. Jsou to i přírodní parky a rezervace s nádhernou a nedotčenou přírodou, kam jsem zamířila já - ale o tom někdy příště. A jako lákadlo – pár záběrů z Park Nationale di Golfo se střediskem v Cala Gonone nebo z krátkého pobytu na pláži v Tavolaře , kde jsem bydlela v kempu téhož jména. Mohu  doporučit všem, kdo chce najít příjemné prostředí i personál, dokonce i pocit soukromí vymezeném živými ploty pro stanová místa – a to dokonce i pro můj malý stan… .-))) Nakonec - i to je o pohodě na dovolené.               

           

             A za její zdárný průběh chci poděkovat těm mnoha neznámým, kteří pomohli radou , povzbuzením, nebo jen tím nejprostším – nalili čerstvou a studenou vodu do bidonu …

                                                                                                       

  

Obrazek

Více obrázků najdete v galerii Toskánsko...                                         

Obrazek

 

Náhledy fotografií ze složky Toskánsko

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář