Po strastiplné cestě autobusem, kdy jsme již na maďarské hranici zjistili, že Schengen je pro některé krajiny a jejich celní správu pořád pojem nedosažitelný, jsme se vylodili na sedmém největším ostrovu Řecka – Chiosu. Po ubytování a nutném dospávání nočního přesunu trajektem, jsem zbytek prvního dne strávila u moře, druhý den objevovala okolí ubytování pěšmo a třetí den už vrtal červíček – kde sehnat kolo. Sice průvodčí cestovky spíše doporučovala skútr, ale k tomu jsem měla pouze písmenko M v řidičáku. Sice mě upozornila, že Řekové cykloturistice zatím nefandí, ale uvěřit tomu bylo těžší… raději to zkusím. Po dalším pěšáckém výkonu k písečné pláži v Komi mi večer doručili kolo … Asi dlouho budu vzpomínat na majitele půjčovny aut, který mi hrdě předal vysněného horáka za 5 eur na den / se slevou při delší výpůjčce /. Vyzkoušela jsem kolo na parkovišti – zadní brzda sice nic moc, ale přední o to více hamovala… Řadič shimano s gripshiftem, trojpřevodník a kazeta se šetikolečkem – to by mělo stačit. Horák měl i nosič a dostala jsem k němu i zámek s klíčem :-D To bude dobrý… Přílby se zde nepoužívají ani na skútry, ačkoli jsou uzákoněny… Sada nářadíčka, lepení nebo náhradní duše zbyla vysněným doplňkem – budu muset jezdit opatrně a bez defektů.
Hned večer jsem nastudovala podrobnou mapu zakoupenou v kiosku v Komi – nejlepší jsou od vydavatele Anavasi – podrobné, i s vrstevnicemi. Výlety lze naplánovat i tematicky – na pláže za koupáním, za architekturou starobylých kamenných městeček s jejich příběhy, za památkami – kostely a kláštery, kterých je na každém z řeckých ostrovů k výběru hodně… Nikoho nezklame ani krásná příroda ostrova – na severu hornatá s náročnějším terénem, na jihu malebná a spíše zemědělská.
Ostrov Chios má tvar ledvinky, je skalnatý a kopcovitý a masív nejvyšší hory Mt.Pionos vysoké 1 293m n.m., ho zcela přirozeně dělí na severní hornatou část a nižší jižní – se sady mastichových, olivových a ovocných stromů. Hlavní město stejnojmenného názvu jako ostrov se nachází uprostřed východního pobřeží. Ostrovem vedou i četné autobusové linky, především z hlavního města. Do okrajových a malých vesniček na pobřeží nezajíždějí ani v letní sezoně. Podél celého pobřeží jsou pláže, docela rozmanité co do povrchu – písek, oblázky i skály… a téměř vždy s čistou vodou a bezvadným kopáním. A taky silnice, silničky i šotolinové zkratky, vhodné na jízdu na horáku, vše bez většího provozu aut - spíše lze potkat skútry. Ale potkat ženskou na kole s fotobaťůžkem na zádech – to byla pro domorodce větší exotika, než pro mne celé Řecko, kde jsem byla poprvé… :-D
Místo pobytu:
Emporios:
je malá vesnička, převážnou část roku rybářská. Přes letní sezonu se mění v menší, zatím turisticky méně komerčně zatíženou rekreační oblast se známou pláží s černými lávovými kameny Mavra Volia, na kterou navazuje pláž Foki, oddělená menším skalnatým stupněm, zpřístupněným kamenným schodištěm. Ubytování bylo zajištěno se snídaní v hotelu Emporios Bay. Komfort střediska doplňuje malý minimarket a několik kaváren s tavernou, kde bylo možné povečeřet nebo s výhledem na moře večer v klidu posedět.
Osada Emporios vznikla v místě prastarého osídlení, po kterém na blízké vyvýšenině zbyly archeologickým výzkumem zpřístupněny zbytky staré antické osady, datované snad 800 let pnl. Naleziště je upravené betonovými chodníky a jeho vrchol skýtá překrásnou vyhlídku do zátoky a mastichových sadů. Oblast je klidná a velice vhodná pro odpočinek a relaxaci. Pokud dovolenkáři zatouží po diskotékách a rušnějším pobřeží – zde se ho nedočkají. Mohou si však dojít do necelé 3 km vzdáleného střediska v Komi, které je navštěvováno zejména v prázdninovém období mládeží a žije skutečně prázdninovým ruchem od pozdního dopoledne dlouho do noci. Výběr restaurací, specializovaných rybích taveren, nebo kaváren a diskoték přímo na pobřeží, s hudební produkcí dlouho do noci bylo hlavně přes víkend vzdáleně slyšet až do poklidné zátoky Emporios.
První výlet – malovaná vesnička Pyrghi, citrusové sady a písečné pláže.
První trasu jsem si zvolila skromně – do nejbližšího městečka, proslulého sgrafitovou výzdobou, charakteristickou právě pro jižní část ostrova. Vesnička Pyrghi je známá nejvyšším počtem výzdoby škrabaných fresek „xychta“ na celém ostrově. Jako většina městeček – nachází se na kopci obklopeném dalšími kopci, přes které vede několik silniček. Vybrala jsem si méně hlavní a jak jinak, strmější … ale současně jsem měla možnost rozhledu, který byl na hlavní silnici nedosažitelný. Pro mne byl málem nedosažitelný i hřeben - půjčené kolo na mne nalíčilo první past… Řazení – i když značkové, řadilo nejlépe přehozením řetězu ručně. Po třetím marném pokusu s gripshiftem, jsem nahodila ručně středně těžký převod a polopěšky jsem dosáhla hřebene a vytoužené vyhlídky na městečko. Jeho malebná poloha mezi kopci byla potěchou pro oči i fotoaparát. K blízkému vysílači, který hlídal chlápek v prosklené kukani, jsem objektiv raději ani neobrátila… něco vykřikoval do mobilu, ale snad to byly jen navigační povely pro lodě – výhled z hřebene byl až na širé moře…
Až po návratu na hotel jsem se dověděla, že na ostrově je poměrně dost vojenských území – jedno jsem míjela kolem vesnice Pyrghi, asi budu muset více hlídat, co fotím, než vůbec fotoaparát vytáhnu.
Sjezd do městečka byl odměnou v nastávajícím vedru a s chutí jsem se toulala uzounkými uličkami s typickou atmosférou středomoří a staré zástavby. Fresky byly zase odměnou pro objektiv. Z původních – kreativních a vícebarevných časem převládly méněbarevné květinové motivy a v posledním období spíše geometrické tvary… přesto – nesmírně pohledné a vděčné k focení…
Architektonicky si městečko zachovalo unikátní půdorys z dávnověku – do města vedly pouze dvě brány – Kato Porta a Pano Porta. Domy na periférii městečka byly součástí opevnění - bez oken a vstupních dveří. Až ničivé zemětřesení v minulém století narušilo spoustu staveb, včetně jedné z věží a bylo nutné je strhnout. Rekonstrukční práce probíhají pomaly, ale se snahou zachovat ráz městečka. V centru stojí trojlodní bazilika Kimisis Tis Theotokou z r. 1694 s kaplí sv. Antonia. Přebohatá výzdoba a množství fresek, jak bývá zvykem ve středomoří.
Při návratu jsem si zajela na nedalekou písčitou pláž v Komi, užívala si moře a večer spokojeně zaparkovala horáka mezi Toyoty a Mazdy z půjčovny automobilů. Pro dnešní den horák splnil účel a hrdě jsem ho pojmenovala – dostal jméno Heros…
Druhý výlet – hrad Dothia a jižní pláže ostrova
Další den jsem si naplánovala výlet ke zřícenině hradu Dhotia a plánovanou zajížďkou na nejjižnější pláž ostrova Vroulidhia – prý jednu z nejkrásnějších, s výhledem na širé moře… Hrad se samozřejmě nachází na kopci – jak jinak. Zřícenina pěkná, obklopena mastichovými sady. Po focení sjíždím na pláž na pobřeží… S prudkým klesáním na parkoviště jsem nepočítala – je to poprvé, kdy kolo i dolů raději vedu vedle sebe – zadní brzda by to neutáhla a přední by mne nejspíše zkratkou a následně volným pádem poslala přímo do moře. Pláž nezklamala – doopravdy krásná s čirou vodou, vlnící se ve všech odstínech modři… v kontrastu s bílými skálami.
Taverna i bufet na parkovišti zejí prázdnotou : nou tourist, nou sommer season… to jsem se dověděla, když jsem marně sháněla spojení BUSem do hlavního města – snad až od 1.června? přeji tomuto ostrovu dostatek turistů – potřebuje to celá krajina…
Vodu mám sebou, osvěžení v poledním vedru najdu v moři – co více si přát. Krásu zátoky a vychvalované pláže dávám k posouzení… Podobné je i pobřeží pod vrškem Trachonas, pláže spíše skalnaté , ale o to působivější svou přírodní krásou.
Cestou zpět jsem se toulala mezi mastichovými sady – jsou to zvláštní stromy, tvarem i užitkem. Pistacius lentiskus - lentišek, roste na mnohých ostrovech ve středomoří, pouze na Chiosu je tradice sběru mastichy zachována po mnoho let. Kapku přírodní pryskyřice- mastichu jsem ochutnala – připomíná mízu borovic, méně čpavou až sladkou, její chuť je jemná a přírodní produkt je vyhlášen léčivými účinky. Masticha se zpracovává v kosmetice, potravinách i lihových nápojích – pokud likéru z mastichy dáte přednost před známějším nápojem Ouzo , dostanete ho přídavkem po večeři v mnohých tavernách.
Třetí výlet – , pláž Kato Fana, jeskyně Sikia Cave a Olympi
Již známou cestou mastichovými sady jsem dojela k odbočce za Pyrghi – mapa slibovala příjemný sjezd po kvalitnější asfaltce, která se tentokrát kroutila mezi olivovými sady. Blízko známé pláže Kato Fana byl v mapě značen antický chrám boha Apolóna. Koupání na další věhlasné pláži bude příjemným osvěžením po prohlídce chrámu. Cesta ubíhala a po chvilce jsem již potkávala v protisměru auta, co mě předjela – asi je to už blízko. Ale po chvíli mi bylo jasné, proč řidiči obraceli – asfaltka byla přehrazena nánosem kamení a bláta z noční bouře. Já jsem překážku mohla obejít mezi olivami v sadu. Párset metrů dál jsem ale musela s kolem do louže – sahala asi do tčtvrtiny kol. Další byla ještě hlubší - kolo jsem znovu přenášela mezi olivami. Asfalt zcela zmizel, šotolinovou silnici brázdily strouhy a hlubší rigoly – nic pro auta. Většinou jsem kolo tlačila až k antické památce…
Přes lákavou ikonku v mapě – z antiky zbyly jenom základy a novodobější kaple zdobená křížem a modrými doplňky – jak bývá v Řecku zvykem. S bohem Apolonem měla kaple společnou pouze modernější plastiku, která tvořila výplň vstupních dveří… byly zamčeny. Aby bylo zklamání z architektury úplné – poblíž leželo pár rádobyotesaných kvádrů z betonové směsi a snad i půlka bývalé hlavice antického sloupu. To vše opuštěné, neudržované a zarostlé plevelem. Na pláži Fato Kana pár milovníků metaliky pouštělo hlasitou produkci na celé okolí - i když bylo dusno, koupání jsem vynechala.
Mým dalším cílem byla jeskyně Sikia Cave – s nejbohatší krápníkovou výzdobou nejenom ze všech ostrovů, ale snad i ve středomoří. Leží asi 5 km pod městečkem Olympi. Nejdřív jsem musela vystoupat šotolinovou cestou zpět k odbočce pod křižovatkou s hlavní silnicí a pak již pohodlnou asfaltkou sjela k jeskyni. Malá, bohatá krasovou výzdobou, ale nesmělo se fotit s bleskem ani se stativem. Přesto jsem to zkusila i s tímto omezením – alespoň něco vyšlo…
Po dobu prohlídky jeskyně se zatáhlo a dusno věštilo bouři. Místo koupání jsem zajela do Olympi. Vjížděla jsem s prvními kapkami a déšť jsem přečkala s řeckou kávou. Pokud je Pyrgi známé svou freskovou výzdobou, slávu Olympi tvoří dosud zachované kamenné hradby a centrum s kamennými domky, uzoučkými uličkami a zachovanou věží. Při příjezdu má návštěvník pocit, že vstupuje do kamenné minulosti. Původní domky v přízemí nemají dveře ani okna – prostor většinou sloužil jako stáje nebo skladiště. Vstupy jsou na úrovni prvního patra, mnohé domky jsou propojené kamennými oblouky, které sloužily jako přemostění přes uličky a dodnes se využívají k návštěvě sousedů. Atmosféra těchto městeček je kouzelná – na zápraží babky loupají cizrnu a odpoledne se v poklidu tráví popíjením řecké kávy Je skvělá, uznávám, a to mám raději čaj…
Čtvrtý výlet – lenošení v Komi a Agios Ioana
Po noční bouři bylo ráno azurově modré nebe bez mráčku a poprvé předpověď slibovala tropické třicítky. U moře to nikdy není tak zlé, jako doma ve vnitrozemí. Zrána pofukoval svěží větřík, ale stejně jsem výlet přizpůsobila počasí. Časně jsem vyjela do Komi a podél pobřeží do Lilikas, vystoupala na menší náhorní plošinu a blouděním vedlejšími spíše stezkami než silničkami zamířila na dohled pláže Vokaria. Rybářská zátoka, malý přístav a v časné dopoledne vše zavřeno. Na pobřeží jsem ani nesjížděla. Blízký klášter Agios Trifon jsem nějak minula, co mne ještě dnes mrzí, ale z Flatsie - myslela jsem si, že jsem v Nenitě, na okraji které malý klášter stojí - jsem se už nevracela. Terén mě zlákal příjemným klesáním až do Aghios Ioanis – zase jen malý přístav, hezká kaple se zvoničkou a vyhlášená rybí taverna – zavřena… Mezi četnými kočkami jsem byla jediný host, nabrala si pitné vody a zamířila pobřežní cestou s výhledy na moře, na oblíbenou písčitou pláž do Komi. Tahle pláž je hodně navštěvována zejména mládeží, několik taveren nabízí výběr specialit z jídel i nápojů a navíc – lehátka i slunečníky zdarma. V poledním pařáku to přišlo vhod. Den jsem završila koupáním, lenošením a skvělým řeckým salátem k večeři. Po večeři jako pozornost podniku, nabídla Taverna Nostalgia ochutnávku mastixového likéru – něco jako naše becherovka – kudy teče,tudy léčí… Sladký a chutný likér s vůní mastichy.
Další den svítání slibovalo krásné záběry – se stativem jsem vyrazila na černou pláž Mavra Volia a Foki. Zbytek dne jsem věnovala odpočinku a koupání – bylo dost teplo a převalování se na sluncem vyhřátých lávových oblázcích „černé pláže“ snad nahradí doporučovanou léčivou masáž černými lávovými kameny .
Pátý výlet – Mastichochoria
Jižní část ostrova – s vesničkami a městečky, obklopenými porosty převážně lentišků, je známá pod názvem Mastichochoria – je to i oficiální název celé oblasti. K nejvýznačnějším městům patří Vesa a nejzápadnější město oblasti – Mesta.
Rychlejším přesunem po hlavní cestě přes Armolii jsem dorazila do Vesy. Pěkné malé městečko obklopené kopci se svahy porostenými mastichou a olivami. Ještě více se mi líbila Elata, ponořená v horském hnízdě kopců – kouzelné pohledy. Klášter Panghia byl dopoledne zavřenej – dost mě to mrzelo – prý je srovnatelný s klášterem Néa Moni, který je zařazen v památkách UNESCa. Následně klikatící se silnice nad útesy kolem pobřeží s výhledy na moře a azurovou modř – no prostě dovolená s koupáním na vyhlášených plážích. Odpolední siestu s kávou jsem strávila v Meste, která je považována za centrum Mastichochorie. Malebné městečko, obchody a krámky s výrobky z mastichy, taverny a kamenná minulost působí na návštěvníky silným dojmem.
Pozdě odpoledne jsem sjela přes Olympi a Pyrghi do Emborios na schůzku svolanou delegátem k odjezdu. Dověděli jsme se, že zpáteční charterový let zrušili a nejbližší možný termín odletu přesunuli o 4 dni později. Kdyby to člověk věděl dřív… horáka budu muset vrátit v domluveném termínu .
Šestý výlet – Homér, Chios a větrné mlýny
Na závěr týdne jsem měla v plánu hlavní město ostrova – Chios a přilehlé okolí. Město samotné – po potulkách krásnou jižní přírodou ostrova, mi připadalo hektické, špinavé, se zmatečnou spletí dopravních tepen… Doprava systémem jednosměrných uliček – jsou tak úzké, že některými bych se bála autem projet – může fungovat jedině za předpokladu, že se řád dodržuje… což ovšem v Chiosu neplatí – neskutečně překážející zaparkovaná auta a spousta skútrů blokovali průjezd a Chios jsem ihned přejmenovala na Chaos… Nejlepší místo na parkování je prý poblíž přístavu, kde jsem uzamkla kolo. Městem jsem se prošla pěšky.
Podle plánku jsem si našla, co mne zajímalo – muzeum v knihovně s expozicí folkloru a galerií nezklamalo. Městskou katedrálu opravovali a fasáda byla zahalena stavební sítí. Asi nejhezčím dojmem zapůsobil přístav. Castle of Chios – spíše jen zbytky hradu, pozůstalá část opevnění s kruhovou věží – špinavé a zapáchající, mě notně zklamalo. Krámky a obchody mě zaujaly spíše jen z pohledu fotografa – nejvíce na tržišti. Vyzvedla jsem kolo a raději si prohlédla Vrondados – v současnosti již předměstí Chiosu se zástavbou letovisek a dovolenkových sídel zámožnější vrstvy obyvatel. Podél pobřeží jsem zajela do Daskalopetry a vyhledala Homérův kámen – právě v tomto místě žil slepý básník a přednášel svým žákům z vyvýšeného místa, které se zachovalo dodnes. Tak trochu poutní místo pro všechny psavce a zejména básníky, sic trochu zarostlé okolní zelení již neskýtalo výhled na moře, ale své působení neztratilo. Symbolický kamínek mám v brašně a určitě jej nevyhodím.
Zpět jsem se vracela po pobřeží a hledala proslulé větrné mlýny – typický pohled z hlavního města, zvěčněn na mnohých pohlednicích. Věže jsou zrekonstruované, přesto uvnitř zaneřáděné a zapáchající. I kdysi červené střechy jsou již přeplátované následkem vlivu počasí a moře, ale posezení na nábřeží s pohledem na tuto dominantu města je moc příjemné.
Cestou zpět jsem opustila pobřeží a bez bloudění přes Tholopotami a Armolii dorazila téměř za tmy do Emporios. Horák vydržel, i když chvilkami byl nejenom z Herose málem herkos – musela jsem si přiznat pravdu, že scházející kondice se dá získat znovu jenom tvrdou dřinou… Stížnosti na dlouhou zimu nepomůžou – kondičku je nutné udržovat, snad bych pak stihla i severní část ostrova projet na kole. I když – v případě větší poruchy bych se asi stěží vracela přes hornatý střed ostrova na jih a do Emporios. Právě proto jsem volila spíše okruhy do 30km od hotelu. Naštěstí se mi vyhnuly pády i defekty – bez duše a nářadí bych si stejně sama neporadila, a kolize jsem zvládla. Občas jsem z asfaltu zvedla matičku nebo šroubek, abych upevnila padající nosič, ale stejně těch necelých 300km mi bude po celý rok hezkou vzpomínkou.
Kolo odvezl zřízenec půjčovny ještě pozdě večer.
Sedmý výlet – Anavatos a Néa Moni:
Nečekané prodloužení dovolené mi umožnilo shlédnout i vzdálenější severní část ostrova - na půjčeném a ne zcela technicky kvalitním kole z Emporios stěží dostupné. Situaci jsem řešila zapůjčením auta. Na rozdíl od kola bylo v technicky perfektním stavu a Panda s klimatizací mi skvěle sedla od prvního okamihu.
Moc jsem chtěla navštívit klášter Nea Moni a poblíž známou vesničku Anavatos. Navíc jsem vše musela naplánovat mimo pondělí, kdy jsou památky a muzea zavřené. Povedlo se – i když v neskutečném vedru. Celé dopoledne jsem strávila prohlídkou Avgonymy a hlavně vesničky Anavatos. Je položená v centrální části hor a její příběh je dojímavý. Vesnička dlouho odolávala tureckým nájezdům. Obyvatelé – než by se Turkům vzdali, raději hromadně skočili z útesů. Ničivé zemětřesení zkázu dokonalo, ale v současnosti se opravuje. Horní město je nepřístupné a po ukončení rekonstrukce bude určitě architektonicky zajímavé. Nedělitelnou kulisou města je okolitá příroda – krásné pohledy do celého okolí… a musím přiznat, že dosažení této symbolické památky na kole by bylo pro mne dost náročné.
Díky autu jsem stihla odpoledne klášter Néa Moni, zařazen do památek UNESCa zejména dík zachovaným freskám v hlavní lodi kostela. I tento komplex se opravuje a v současnosti jsou přístupné krom nádvoří a areálu s vykopávkami celkem 3 objekty. Zejména kaple s kostnicí a kostel s věží. Doprovod průvodce nebyl žádný a k mému zklamání zakoupena publikace i přes srozumitelnou latinku a francouzsky popsaný vrchní přebal, obsahovala uvnitř popis v řečtině – asi si ji budu muset nastudovat. Naštěstí popisů na internetu je dost a možnost shlédnout interiér slavného mnišského kláštera, mně zklamání určitě vynahradil.
Zpáteční cestou jsem ještě stihla prohlídku ženského kláštera Aghio Minas. Klášter je dodnes obýván mniškami a jedna z nich zajišťuje i doprovod. Brána byla zavřená, ale po zazvonění otevřela rukama zamoučenýma od těsta. Takže prohlídku jsem si zajistila sama – nikdo jiný večer klášter nenavštívil. Krom kostela je rovněž zpřístupněna kostnice se zvoničkou. Pozůstatky obětí nesou stopy tureckých vražedných nájezdů. Useknuté končetiny, nebo lebky proražené sekyrami mníška dost zdůrazňovala již při odemykání. Ostrov Chios svou polohou lákal Turky k nájezdům a obyvatelé je zaplatili svými životy. Tyto příběhy lze najít na celém ostrovu, o který měli zájem jak vladařské rody italské, tak i loupeživé turecké. Osud lidí patrně všechny dobyvatele pramálo zajímá, ale uchovává se v pověstích téměř každého kláštera, kostela nebo měst a vesniček.
Osmý výlet – severozápadní část ostrova.
Na závěr dovolené jsem ještě stihla perlu severní části ostrova – Volisos. Je to jednoznačně nejkrásnější město na severu – právem. I když křivolaké uličky centra města nejsou dosud všechny upravené, rekonstrukční práce je vidět všude – to pak návštěvník odpustí i stavební nepořádek ve střední části města. Pokud se rekonstrukce povede tak, jak v horní části pod starobylými hradbami hradu Volisos, bude to nejkrásnější město ostrova.
Nečekané prodloužení dovolené mi umožnilo shlédnout i vzdálenější severní část ostrova - na půjčeném a ne zcela technicky kvalitním kole z Emporios stěží dostupné. Situaci jsem řešila zapůjčením auta. Na rozdíl od kola bylo v technicky perfektním stavu a Panda s klimatizací mi skvěle sedla od prvního okamihu.
Využila jsem půjčené auto a objela severní okruh až k pobřeží. Zajímavý příběh staré a nové vesnice Potami – obyvatelé se rozhodli přesídlit z tmavého údolí s nedostatkem slunce na hřeben hor. Kousek za novou vesnicí je pak zajímavý pohled zpět do údolí, kde jsou půdorysy původních stavení dosud zřetelně viditelné. V těchto místech nejsou zřídkavým zdrojem energie větrné elektrárny – tvoří zajímavý kontrast se starobylými kamennými vesničkami.
Jeden nejvzdálenějších klášterů severozápadního pobřeží je Aghio Galas – kostel je zčásti vytesán do nepřístupné skály nad hlubokým kaňonem, dnem kterého dokonce skutečně protékala řeka. Nad kostelem, přístupná stezkou kolem kláštera, je vesnička Aghianis – osamocena v rozsáhlém horském prostředí. Příroda této části ostrova, nazývané Amani je krásná, docela divoká a zajímavá svým horským charakterem. I silnice, vinoucí se nad pobřežím piniovými lesy, vonícími po slunci a pryskyřici, je moc krásná a výhledy neopakovatelné.
Pobřeží severní části ostrova není tak lehce přístupné, jako na jihu – o to větší slávu sklízejí dostupné pláže. Jedna z nich se nachází u ženského kláštera Sv. Marcely – Aghia Markella. Areál kláštera byl otevřen, samotný kostel bohužel ne. Říká se, že i voda na pláži má léčivou a zázračnou moc a moře s pláží – pár metrů od kláštera, je přístupné všem. Před návratem jsem se alespoň osvěžila v mělkém moři s oblázkovým dnem. Více mě zajímal kostel – ten jsem bohužel nemohla shlédnout…
Vůbec – v předsezonním období – koncem května a začátkem června, který je ideálním pro cykloturistiku středomořím, návštěvník mnohdy doplatí za příjemnější klimu zavřenými památkami, nejezdícími autobusy , uzavřenými hotely, restauracemi a tavernami, nebo i obchody. Nou tourist – nou sesion… :-)
Podmínky zapůjčení kola a auta:
Pokud by někoho zajímaly podmínky zapůjčení kola , upozorňuji, že průvodkyně cestovky měla pravdu – půjčovny kol nejsou běžné … Pokud si kolo půjčíte, nepřebírejte ho potmě, anebo si pořádně posviťte! Zrezivělým komponentům by pomohlo alespoň pár kapek oleje a budete-li zapůjčení kol plánovat již doma před dovolenou – vezměte si sebou nářadí a přílby… Terén na Chiosu to vyžaduje. Pokud si kolo zapůjčíte na delší dobu, alespoň na 10 dnů, je cena upravena na 5 eur/den. Jednorázové zapůjčení kola na jeden den vyjde poměrně dráž, někdy až dvojnásobně.
Půjčovny aut jsou na rozdíl od kol zcela běžné, auto si můžete vybrat podle velikosti, typu, nebo vašich zvyklostí. Hotely mají někdy smluvní nebo vlastní půjčovny a ubytovaným hostům nabízejí slevy. Podmínky si pečlivě domluvte – obvykle je zapůjčení bez havarijní pojistky. Na tu si musíte připlatit, anebo v případě nehody zaplatit jednorázový poplatek minimálně 700 eur, za předpokladu, že auto jenom poškodíte, a neodrovnáte ho zcela. Za zapůjčení auta na více dnů , nebo za respektování příplatku na havarijní pojistku můžete rovněž získat následně celkovou slevu. Já jsem neriskovala a později nelitovala příplatek za pojištění – silnice, pokud budete sjíždět k pobřeží mimo hlavních tahů, vyžadují pozornost a opatrnost. Mnohdy jsem mezi většími balvany a rigoly na cestách pochopila i ocenila tolik zdůrazňovanou pojistku podvozku. S pojistkou byla cena za zapůjčení fiata Panda, s klimatizací a airbagy, 32 eur/den – celkem za 3+1 den 96 eur. Při zapůjčení na tři dni je čtvrtý den zdarma v nájemní ceně. Auto vám zřízenec půjčovny přiveze s plnou nádrží a očekává se, že jej v domluvený den vrátíte rovněž s plnou nádrží. Čerpačky jsou na ostrovu poměrně četné , ne vždy lze využít platební kartu. Běžně uznávají maestro-card. Otevírací doba benzinek je různá – některé přes den respektují delší až 6-hodinové „polední“ přestávky. Potřebné doklady: pas, mezinárodní řidičský průkaz a někdy vyžadují předložit i zelenou kartu. (moje byla bezpečně uložená doma )
Vše, co jsem za dva týdny stihla navštívit, jenom potvrzuje oprávněnost rčení, že kterýkoliv z řeckých ostrovů je perlou středomoří. Chios , na který se organizovaná letní turistika začala nasouvat nedávno – jen před pár léty po dostavbě letiště a úpravě přistávací dráhy, zatím není tím nejnavštěvovanějším. Pro mne o to příjemnějším. Památky jsou jistě věhlasnější na jiných ostrovech, Rhodosu, Krétě nebo Santorini, ale Mastichochorii a její přírodní kouzlo, které na mne silně zapůsobilo, najdete pouze na Chiosu. Cykloturistiku tímto ostrovem mohu všem zdatnějším cyklistům doporučit. Třeba někdo popíše i výstup na Mt. Pionos, který lze serpentinami srovnat s kterýmkoliv alpským bikerským sedlem. Mně to letos nevyšlo, ale snad příště… :-D – je hezké mít se pro co vracet a nalézat nové zážitky a motivaci.
Zpáteční cesta letadlem byla krátká a naštěstí příjemná a bez problémů. Snad jen – příště musím zvážit co vše z fotovýbavy využuji – je dost těžká a za překročení povolené hmotnosti některé aerolinky účtují až 8 eur za každý kg nad povolenou zátěž. S přísným upozorněním – naposled! mě spojili se skupinkou, která se hromadně váhou bagáže vešla do limitu – takže díky za pomoc… Pohled z okénka letadla je vždy fascinující – hlavně, když je korunován hladkým přistáním :-D
Kouzlo a komfort dvouhodinového letu ihned po přistání zmařil odjezd z Ruzyně na Hlavní nádraží… Přejezd Prahou trval déle než vlastní let a řekla jsem si, že úroveň běžných rychlíků mi nesmí zkazit dojmy z jinak krásné dovolené.